V mládí jsem uklízela s otcem. Máti byla superbordelářka a já jsem byla pravý opak. Ve své domácnosti jsem byla až protivná, když někdo dopil kávu, utíkala jsem umýt hrnek, když někdo vstal ze židle hned jsem ji zasouvala. Vůbec mě to nepřišlo. Postupem času jsem začala být trošku více normálně uklízivá. Prádlo komínky, potmě bych našla úplně vše. Každý den vytírání, luxování jednou týdně, okna každé 3 měsíce. A nyní jsem pár let v důchodu a mám ráda pořádek stále, ale klidně necháme večer nádobí na zítra, vytřu jednou za týden nebo i za déle, manžel luxuje tak jednou do měsíce, vše se zpomalilo, pořádek ano, ale musí se mě chtít. Je pro mě důležitá pohoda více než umytá podlaha. Ta počká do zítra, ale udělat si pohodu chceme hned. Takže každý to má jak mu to vyhovuje. Není důležité uklidit, ale udržovat to. To zas všichni neumí.Jinak je poznat momentální binec a binec velmi zastaralý, kdy se neuklízelo hodně dlouho.