Je rozdíl naučit děti tolerovat odlišnosti a nutit někoho s někým sdílet intimní zónu svého já.

Vždyť jedna lavice je tak úzký prostor, že se ti dva skoro dotýkají. Nutit někoho sedět těsně vedle někoho, kdo je mu jakýmkoliv způsobem nepříjemný, rozhodně nevede k vytvoření atmosféry bezpečí, která je pro učení se nezbytná.

V lavici by měl spolu sedět ti, co si nevadí nebo by měl každý sedět sám. I stolky pro jednoho se už ve třídách vyskytují, takže ne že by to nešlo zrealizovat pro všechny. Možná ne hned, ale časem určitě.

Naučit se potom fungovat ve společnosti různých lidí (ve třídě i v životě) je běh na dlouhou trať, který nelze vyhrát tím, že to vezmu zkratkou přes společnou lavici.

A v neposlední řadě, každá pomoc někoho někomu musí být dobrovolná, aby byla smysluplná.

A ještě jedna věc, ona někdy ta přílišná aktivita, pokud se nařídí správným směrem, je stejně ku prospěchu, jako klid a soustředěnost u jiného. Nevidím důvod, proč by všichni měli zvládat všechno úplně stejně, takže chtít po neklidném, aby byl klidný (klidnější možná, ale klidný ne), po neprůbojném, aby byl průbojný (opět, průbojněší jo, ale dravce z něj stejně neudělám), mi přijde jako zbytečné mrhání energií .