A zároveň jako matka hyperchlapečka to vidím kontraproduktivní na druhou, protože syn přesně tyhle holčičky, co maj všechno kráááásně a pečlivě a nikdy nic nezapomenou donést do školy dost nesnáší, takže posadit ho do lavice s nějakou takovou znamená:
- že se s ní bude nudit
- že pokud ona ho bude napomínat, tak jí bude dělat naschvály, protože se bude cítit jako debil
- že bude dundat, aby práci udělala ona za něj

Všechno špatně.

Můj hyper potřebuje k sobě stejného šílence, s kterým se bude cítit "na rovno" a potřebujou dostávat oba speciální úkoly navíc, díky kterým budou moct ukázat, že za něco stojej - i kdyby to byla blbost typu zvednout židle. Ale nesměj to dostat jako trest, ale jako pochvalu. Pak se budou moct přetrhnout.
Za celou kariéru matky jsem ovšem potkala JEDNU učitelku, která to s těmahle dětma uměla - a taky neměla s hadíma ocáskama problémy.