Jo a jinak aby sis nemyslela že tu dělam chytrou přitom nevim a co jde, tak sem si tim prošla taky...
po svatbě semnou byl manžel rok doma.Nikam nešel ani na pivo s kamarádama a já sem si na to jaksi nějak zvykla.Takže když na mě po roce vytasil,že takhle to dál nejde,že taky chce někam jít a taky sám s kamarádama,že to nejde aby sme byli furt jenom spolu nebo seděl pořád semnou doma,že by se z toha asi za chvíli zbláznil,tak sem z toho měla hodně velkej mindrák.A hádání a nějaký prosazování toho že mi to neni po vůli vedli jen ke zhoršování našeho vztahu.Pak sem se probrala a začala věci chápat jinak a od tý doby je dobře nejen mě,protže sem se odpoutala od toho břemene,ale i jemu a má ke mě uplně jinej vztah.a kolikrát když mu řeknu klidně běž,já si tady naliju trochu vína a posedim si na zahradě(mam to o to horší že já nikam nemůžu protože máme malinký děti) tak mi řekne a to já tě tady nemůžu nechat,to by mi bylo blbý