No my jsme se původně dohodli, že bychom společně bydleli aspoň do konce roku, kvůli vysokým měsíčním splátkám, ale nedokázala jsem se přetvařovat před dětma. Starším jsme to řekli, jak jsme se dohodli, ale špatně snášeli když se tatínek sebral a odjel třeba na 3 dny a byl "happy". Tak jsem to s nimi probrala a umožnili jsme tatínkovi kompletní "štěstí" v podobě hned se k ní odstěhovat a řekli jsme to malému (5 let), už jsem se nedokázala déle před ním přetvařovat a vědomě mu lhát, slibovat něco, co vím, že mu už nikdy nemůžu splnit. Děti i malé jsou strašně vnímavé a poznají, že se něco děje, je lepší jim nelhat. Nesou to špatně ať je jim málo nebo hodně, ale čas to spraví. Je to smutné, ale jestli chce odejít, nic mu v tom nezabrání. Taky jsem ho milovala, mám ho ráda pořád, řekla jsem mu před odchodem, že bychom to ustáli, ale museli by na to být dva, on nechtěl. A když si myslí, že bude jinde šťastný, tak já mu to přeji a nemám právo ho nějak držet nabo přemlouvat. Sice to strašně bolí, ale je to tak. A časem to bolet přestane. A je pravda, že všechno zlé, je pro něco dobré. Nikdy bych nepoznala, jak ty děti jsou naprosto úžasné a i ten malý dokáže neuvěřitelně podpořit a podržet. Je na Tobě jak se rozhodneš Ty, ale to nejdůležitější rozhodnutí je stejně na manželovi, pokud se rozhodne odejít, odejde. Pořád lepší, než aby se rozhodl zůstat, ale nedokázal to na druhé straně ukončit. A neboj, vážně bude lépe.