Lidi potřebují ve vztahu DÝCHAT.
Jsem vdaná skoro jedenáct let, máme dvě děti, hezké manželství - a občas vyrážím bez manžela... občas na dámskou jízdu, ale často s chlapama (páč lezu a tenhle koníček ženský moc neprovozujou).
Můj manžel je ten, kdo nikam moc nechodí (ale on si chodí v rámci pracovního dne na obědy - většinou s kolegy, ale tak jednou týdně bych řekla že jde s nějakým kámošem - takže si pokecá v téhle době), ale nebrání mi. Je pravda, že hodně o tom mluvíme a že kdyby mu to vadilo, tak nejedu... ale kdyby žárlil a dělal mi scény, tak jsem to já, kdo balí kufry a ze vztahu odchází... už jen ta představa, že si někdo o mě myslí, že musím šukat na každým rohu a při každé příležitosti jak králík....