Tak já taky jako dítě dudlík neměla a jsem nervák. To se nevylučuje. Já to spíš myslela po příčině, ne co nám rodiče dali či nedali. Já byla jako dítě labil, ale nesměla jsem se nijak uklidňovat, máma mi zakázala (prý) i plyšáky, razila tvrdou výchovu. POchopitelně že jsem neztvrdla, nesaturovaná potřeba ze mě udělala ještě většího nerváka

Druhým extrémem jsou rodiče, kteří chtějí mít zašpuntované miminko pořád - miminko jen malinko pípne, ozve se "tady jsem, pojďte si třeba povídat" - a hned se přihrne rodič s dudlíkem "ježíš, už se zase ozývá" - i to jsem viděla.

Prostě frustrovanější děti mají asi větší potřebu sání, tak by jim měla být saturována. Nejlépe náručí a kojením, později asi jen tou náručí, palečkem, prostě najít příčinu a pomáhat s její odstranění, ne zacpat pusu při každém pípnutí, či nezacpat, ale pláč i tak ignorovat... tak jsem to myslela.