Naprosto souhlasím. S dětmi se pracuje přes rodiče a je to po fyzické stránce bezbolestná akce ) Po psychické stránce to bývá jinak, ale proto se to podstupuje. Jen bych ráda podotkla, že dětičky jsou sice primárně navázané na maminky, ale neplatí vždy, že "odžívají" za maminky. Nejmladší dcerka měla dlouho problémy, které souvisely s tatínkem.

Často jsem si myslela, že jsem si emočně něco vyřešila, ale pak jsem právě při kinezce zjistila, že ne. Odchod mojí milované babičky, ten prociťuji dodnes. A to i přesto, že jsem zkrátka věděla, že umírá, s předstihem, cítila jsem to. Při odblocích jsem na její odchod narazila tolikrát.

Jde spíš o doporučení. Opravdu se řeší intimní věci a člověk musí cítit důvěru, protože jinak se nedokáže uvolnit a otevřít.

Držím palce. A jinak, kamarádky dcerka už do školky chodí, v září jí budou 4 roky, a mluvení také moc nedá. Ale rozumí všemu. V tomto věku nemluvila vůbec. Ono je to třeba i o tom, že si rodiče dítě "naučí". Dělají věci za něj, odpovídají za něj, a dítko tudíž necítí potřebu se vyjadřovat. Ale třeba je to úplně jinak )