Určitě vyhledej pomoc. Můj syn byl ve fázi plánování cca půl roku. Nebyl v trvalé depresi, stavy zoufalství a pocitů bezvýchodnosti se střídaly se stavy pohody. Svoje úmysly avízoval (občas o tom mluvil), trestuhodně jsme to podcenili. Nakonec to udělal. Naštěstí to přežil, ale...procento recidivy je příliš vysoké na to, abych jako máma mohla být ještě někdy v klidu. Taková věc potom poznamená všechny, pocity viny a doživotní strach - nic moc, fakt. Nemusíš se hned nechat zavřít na psychiatrii, můžou pomoci pravidelné konzultace s psychologem, případně lehčí medikace. Rozhodně si to ale nenechávej pro sebe a řeš to. Ono je to pak jako lusknutí prsty...