neřešila jsem to, odmítala jsem provádět násilí na dítěti. Akorát teda jsem striktně trvala na tom, že dudlík je na spaní, a pokud ho chtěla malá přes den, musela si jít lehnout (což se jí většinou nechtělo, takže dudlík musela zase odložit). Přesně kolem toho 2. roku tohle začala totiž taky zkoušet, vymrčávat si dudlík i přes den, ale trvala jsem na tom (stejně, jako třeba trvám na tom, že se jí u stolu, jsou to pravidla).
Nakonec se oddudlíkovala sama, mimochodem. Jeden večer jsme se pozdě vrátili od babičky, chtěla dudlík, my měli plné ruce práce s dalšíma dětma, tak na ni muž houknul, že dudlík zůstal u babičky, asi 5 minut ještě volala "důůůůůdlííííík" a usnula. Kdyby byla bývala neusnula, tak až by byla chvilka času, jeden z nás by ji dudlík přinesl. Takhle jsme se dohodli, že ho teda zkusíme nedat, když to zvládla i bez něj. Asi týden si večer dudlík volala, ale vždycky tak 5 minut a pak toho nechala. Takže to šlo samo, přesně, jak jsem chtěla. Neměla jsem morálku na nějaké cílené oddudlíkovávání, děsila jsem se jízdy autem s uřvaným dítětem bez dudlíku