"když jí řekneš do telefonu, že je ti mizerně a dva měsíce je dlouhá doba"
Mě na takovouhle prosbu doktorka utřela, že "já jsem dost silná, abych to vydržela". No, v mém případě zjevně pravdu měla, byť jsem tehdy o odchodu z tohoto světa uvažovala i několikrát denně, podrželi mě tehdy blízcí přátelé (to ale časově ani obsahově nesouvisí s mou "depkou" po odchodu expřítele), ale vím o případu jiném, vyprávěl mi ho jeden psychiatr, kdy takhle odbytý pacient byl za hodinu nalezený na chodníku, protože skočil z 8. patra. Taky vím - z vyprávění i podle sebe - že nejhorší (nejrizikovější) jsou "uzdravení pacienti", tj. ti, kteří zdánlivě odcházejí z psychologovo/psychiatrovo ordinace "o ten kámen na hrudi lehčí". Mýlej se bohužel i odborníci - i oni jsou jenom lidi. Takže - nenechat se odbýt!

Já jsem AD brala jen jednou v životě (a zpětně posuzováno, rozhodně ne v nejnáročnějších okamžicích svého života) a jen krátce, pár měsíců - nepřipadala mi, že mi pomáhají (byť vyzkoušena asi dvoje či troje), jen mě o to víc deptalo, že NAVÍC k tomu, že jsem "cvok", jsem ještě "závislák" na AD, příšerná zátěž pro moje ego, tak od té doby se radši i za těch nejčernějších dnů snažím se s tím nějak vybrat sama. Určitě mi to psychiku zpětně posiluje - "jsem dobrá, když se obejdu bez AD".