Irinulko, já jsem se ve společnosti kuřáků naučila žít, takže holt
nechodím s dětmi na pískoviště, protože se tam kouří,
z akcí pro děti, kde je zakouřeno, odcházíme,
v dešti stojím mimo zastávku a moknu, protože tam někdo kouří,
peskuju děti, aby procházely do bytu rychle, protože soused na chodbě kouří a nevydrží to těch pár vteřin, než vyjde ven z domu,
dávám si pozor při větrání, abych včas zavřela, když začnou kouřit sousedi na balkóně, protože jinak to máme v obýváku jak v hospodě,
a taky v tu dobu musím přerušit věšení prádla, protože v tom holt nemůžu dýchat,
naučila jsem se velmi zrychlit chůzi a zároveň zadržet dech, abych mohla předejít toho, kdo přede mnou kouří, protože jinak mi hrozí, že budu zvracet (stalo se mi to už párkrát),
no a denně sbírám nedopalky před svojí provozovnou, abych to tam nevypadalo jak na smetišti.

Naučila jsem se s tím žít a jsem dost tolerantní, jen je mi smutno z toho, že někdo nechce být tolerantní vůči mně a ohání se tím, že škodliviny jsou všude kolem nás.