Jako dítě jsem měla otce co kouřil. Nekouřil doma, ale na chodbě, venku. Dal si kávičku, cigárko. Na ten smrad nikdy nezapomenu. Kouřit jsem pak ani nikdy nezačala, kouř mi vadí. Vadí mi, že mi smrdí oblečení, vlasy, že to musím dýchat, že mě z toho pálí oči, plíce. Vadí mi i všudepřítomné vajgly. Odmítám vkročit do restaurací, kde není možnost se dobře izolovat od kuřáků, kde je vše načichlé. Nesnesla bych vedle sebe partnera, který by kouřil, protože bych měla pocit, že se líbám s popelníkem. Ten kouř z kouření je dost z lidí cítit i přesto, že zrovna nekouří. Nemohla bych ani pracovat s někým kdo kouří. Naštěstí se v mém okolí pohybují lidé, kteří nekouří a to jak v pracovním prostředí, tak i v osobním životě a pro které je normální nekouřit.