Mám děti s menším věkovým rozdílem, ale ne zas tak moc ( skoro 2,5 roku). Musím říct, že je to teda síla. Jak jste to zvládaly vy? Taky máte (nebo měly jste) pocit, že už to nezvládnete a asi vám rupně v bedně? Nemám ani pětadvacet a citím se na 40 Každý je jiný, ale každý jinak náročný. Dcera spíše na psychiku , protože ráda kolovrátkuje a to mě ničí ) mele a mele dokud nedosáhne svého. Teda ječí spíš no.. i když ví, že fakt neustoupím.Fyzicky není akční, spíš bojácná, což mi vždy vyhovovalo Malý mi dává zabrat fyzicky. Je to neřízená střela, divoký, velmi špatný spáč. On by si i rád pospal, ale pořád řve ze spaní, má asi paranoiu ze samoty, protože od miminka (asi 3 týdny) měl , když jsem ho položila na hrací deku, tak spustil šílený řev. Když jsme chtěl at spí v postýlce, tak se poblil teď si zvracení vyvolává, když je v ní,přitom vedle mě. Po 18 ti měsících jsem to vzdala a už si ho nberu v noci k sobě, ale usiná už večer u mě. Jakmile v noci zjistí , že tam nejsem ihned řve a beží do obyváku za mnou měla jsem to tak udělat hned a ušetřila bych si nervy. Ale přítel byl nervózní, když jako mimiko spal s námi asi měl strach, že ho zalehne. Od malinka Maty blil, škytal, řval, nespal :-( když ted jdem s kámoškou na procházku a potkáme miminko v náručí, tak se rozplývá a já teda ne, mám osypku :-( malý nám dal zabrat . Musím si vzpomenout na dcertu jak byla miminko, to bylo mnohem lepší tak to už se i rozplývám Někdy si říkám, že kdybyhc věděla, jak bude malý náročný a jak celkově jsou dvě děti náročné, že bych počkala a snažila si užít malou prvně. Ale zase někdy se objímají a hrajou si, tak jsou fajn parťáci a že by to byla škoda. Ale ze mě je labil )) Tak napiště své zkušenosti a jak to cítíte vy? Jste taky někdo na pokraji sil, nebo jsem neschopná? samozřejmě mám děti ráda, jen bych je někdy vypleskala z trenek (jako dnes zrovna)