Přidat odpověď
Stekno, já myslím, že je jasné, že zdravotníci přicházejí často do styku s neštěstím a že si musí udržet odstup, neprožívat to tak, jak to prožívá člověk, kterému se to děje.
Když třeba někdo pracuje na interně, kde umírají staří lidé, nebo na ARU, kde umírají staří i mladí, musí se s tím umět vyrovnat a nepřipouštět si to. Přesto ale tam neexistuje situace, že by rodina "neměla právo" na ostatky svého člena (třeba proto, že byl rozmlácený úplně na kaši a nevypadal pěkně nebo byl už moc starý či příliš mladý).
Bohužel se děje i to, že zemře nenarozené dítě a ať už je to v jakékoliv fázi těhotenství, je to pořád přinejmenším součást matčina těla (na své žlučové kameny nebo vytržené zuby právo máš). Podle mě je mimořádně neetické stanovovat datum gestace, od kterého máš právo se rozloučit se svým dítětem, mj. třeba proto, že důsledkem tohoje, že když se narodí v úterý, nemáš právo na nic a když ve středu, budou se všichno snažit ze všech sil udržet ho při životě (třeba i za cenu, že ten život bude velmi bolestný a smutný).
Není to jednoduché, to je jasné, když jsem měla ve dvanáctém týdnu zamlklý potrat, bylo mi jasné, že s dětmi se můžu rozloučit pouze v myšlenkách a doufat, že skutečně necítily bolest a na to, co se s nimi dělo, když opustily moje tělo, radši nemyslet vůbec.
Ale v polovině těhotenství už to tak není.
Předchozí