Brebberry,

i při tomto nastínění situace bych se na Tvém místě soustředila spíš na vlastní spokojenost bez ohledu na to, zda po Tvém boku bude nějaký muž či nikoli, než na to zoufalé hledání.

Dost pochybuji, že by to na Tobě nebylo vidět, i když si myslíš opak. Navíc máš sklony k sebelítosti, a to, jakkoli je to oprávněné, prostě neimponuje.

Z toho, cos napsala a píšeš, mám pocit "nojo, chudák ženská, fakt to má těžký", ale být mužem, nepřitahovalo by mě to. Vůbec ne kvůli té nemoci, ale kvůli Tvému přístupu "já to CHCI a CHCI a nejlíp HNED, ale stejně mi to asi nevyjde, protože mám HANDICAP".

To, že Tě přítel opustil, je určitě velká rána, o tom žádná, ale už bys mohla vědět, že jistého nemáš a mít nebudeš nikdy nikoho, to za prvé, a za druhé, lidé se opouštějí i nehandicapovaní, na druhou stranu spolu zůstávají i handicapovaní, nemá to žádná stanovená pravidla a Ty jsi jaká jsi a stojíš za to, za co stojíš, bez ohledu na to, zda jsi právě opouštěna nebo milována. Takže určitě je šance, že o Tebe bude někdo stát takovou, jaká jsi, ale jisté to není (protože jisté to nemají ani vyhlášené krásky) a už vůbec se to nedá silou vůle vydupat ze země.

Fakt bych se na Tvém místě spíš soustředila na to, jak se srovnat sama se sebou, užívat si života tak, jak je a stran chlapů nerezignovat na to, kdyby se někde někdo náhodou objevil, ale neudělat si z toho středobod svého života.