Roky jsme se synem chodili k psycholožce, měl specifické rysy chování, neměl rád kolektiv, prakticky nikdy se nezapojil, do školky moc nechodil, protože ji nesnášel, na dovolenou nechtěl jezdit, vždycky měl viditelněji raději maminku než tatínka a jediné dítě, se kterým se v té době snesl, byl jeho o necelý rok starší bratr. Dodnes lituju a asi nikdy nepřestanu litovat toho, že jsme psycholožku nezměnili dřív, že jsem se dva roky piplala v podstatě jen v jeho sourozencích (narozená dvojčata, starší bratr prvňák a navíc měl v té době vážnou nemoc, takže vše ostatní šlo stranou) a on byl trochu "mimo", musel to všechno zvládnout sám.
Je autista, ale je moc prima. Ráno jsem četla diskuzi, kde bylo řečeno, že v podstatě všichni autisté jsou agresivní, ale on opravdu není. Všeho se spíš bojí a vším velmi pohrdá. Musím s ním pracovat velmi specifickou formou, hledat něco, co by i měl rád, teď s ním mám domácí školu, protože školu (Waldorfskou) nezvládal, tedy není učení, ale kolektiv.
Jak roste, je to s ním lepší a lepší nebo se možná učíme rozumět mu lépe. Je chytrý, šikovný, ale o nic nejeví zájem. Nejradši by jen tak proplouval dětstvím...
Není to s ním jednoduchý, ale myslím, že on to má mnohem těžší než my. Na druhou stranu od žádnýho jinýho dítěte se mi nedostává tolik lásky a to se taky počítá