Proti bych nebyla, ale ani nevidim nic špatnýho na tom, že děti nazývají autistu dítětem postiženým. Já o svym synovi taky říkám, že mám postižené dítě nebo dítě s postižením (před dospělým bych použila jeden z možných termínů, ale říkat prvňákům slova jako handicapovaný nabo receptivně expresivní dysfázie je podle mě blbost, páč tomu houby rozumí). Vyhýbat se zoufale slovu postižení mi připadá přecitlivělý. Jednak to dítě skutečně nějakej handicap (neboli postižení) má a dělat, že je zdravý ničemu neprospěje - naopak je třeba informovat děti, co a proč je třeba tolerovat a co naopak platí pro integrovaný dítě stejně jako pro zdravý (protože děti samy neznají příznaky postižení, ale potřebujou mít jasno v tom, že dítěti není nadržováno, pokud ho mají přijímat a nemají na něj žárlit).
U autisty je to podobně jako u mého syna - ten např. minulý týden natáčel video s jedním známým a jednak tam použil větu "Tvůj syn je nula." a druhak na konci videa "A to je konec tohohle pána." - samozřejmě bylo třeba, abych v tu chvíli známýmu řekla, že syn to tak nemyslí, jen má problém s volbou slov a stavbou vět, ale chtěl říct, že jeho syn mu nechtěl nic říct do kamery (řekl mu nulu informací - syn je nula) a že tohle je konec rozhovoru s tímto pánem (nikoli konec pána). Kdybych předstírala, že syn nemá žádný postižení, asi by ho za chvíli všichni nesnášeli. Takhle mají šanci pochopit situaci a buď se zasmát, nebo to přejít, nebo po synovi zopakovat stylem "chtěl jsi říct, že to je konec mého povídání, viď?", což vzájemným vztahům prospěje mnohem víc a je to i moment, kdy zdravý člověk se díky postiženýmu něco učí.