Kukuřice - když jsem bojovala sama se sebou před první AMC a uvažovala o tom, že si nechám i postižené dítě, došlo mi, že otázka "sobectví" je v tomto případě dvousečná: "utratit" postižené dítě je fuj, ale chtít po celé rodině, aby se s ním smířila - protože se to celé rodiny zatraceně týká, jak matčiny, tak otcovy - to přece taky není úplně košer.

Nevím, je to strašně těžké a hlavně má každá z nás jinak nastavené hranice, kdy už jde o těžké postižení, tudíž neodsuzuju "potratářky" a obdivuju matky hrdniky i jejich rodiny...

No a vidíš - u člena rodiny, u něhož bych čekala největší podporu, kdyby se mi narodilo dítě s postižením, se doposud setkávám jen s mentorstvím, nevyžádanými radami a všeobecně pro mě bolestným chováním, a to mám jen lehce nestandardní dítě, žádná VVV...