Moje sny se odehrávají většinou v interiérech - často ve velkých honosných stavbách s obrovskými sály a knihovnami obloženými tmavým dřevem. Taky někdy ve městech či vesnicích, často ale nereálných. Někdy se odehrávají v místním zámku, který má ovšem ve snu formu obrovského středověkého hradu - něco jako Rochester. Často vznikají legrační časoprostorové zkratky - třeba na našem záchodě se objeví dveře, kterými se člověk může dostat do Prahy. Nebo objevím v domě nové místnosti o velikosti střední tělocvičny, kterých jsem si dřív nevšimla. Nejraději mám ovšem sny s přírodě, v lesích, často tam vede i nějaká malá železnice, jsou tam tábory a malé vesničky nebo spíš shluky domů. Taky se někdy ve snech na mě domy bortí, jsou otlučené a rozpraskané. Velmi často se mi dřív zdávalo o rozpadajícím se domě mé babičky. Babička je přes dvacet let po smrti, ale my jsme ve snech věšeli obrázky na drolící se zdi, vařili jídlo na zborceném sporáku a spali v postelích pod stropem, z něhož trčela stébla rákosu. Nevím, co to mělo znamenat, ale poté co byl dům zbořen, už se to skoro neopakuje. Trvalo to ale snad dva roky prakticky každý den.