Aido,

díky za obsáhlou odpověď.

Bod č. 1 - dědičný hřích to mi přijde v islámu sympatičtější - nelíbí se mi myšlenka, že se miminko, které za nic nemůže, rodí s dědičným hříchem.

Bod č. 2 - 4 také je mi bližší vaše pojetí, přijde mi to logičtější, protože u křesťanství mám problém s tím, že že Bůh, který je všemohoucí, dopouští, aby člověk hřešil, kdežto u vás je to tak, že si člověk škodí sám sobě a Boha to nijak nezasahuje.

Bod č. 5 - tam je mi naopak sympatičtější křesťanství, protože tam neztotožňuje špatný čin s tím člověkem, a z čistě psychologického hlediska se mi líp napravuje něco špatného, když vím, že ten, komu se mám z toho zodpovídat, mě má rád v mé podstatě, i když zrovna dělám chybu (jako u rodičů - ti své dítě také milují i když zlobí, pocit, že budu odvržena, když budu zlobit, mi přijde mnohem horší).

Vykládám si to správně, že u vás, když ten člověk ten hřích napraví, tak ho Bůh zase začne mít rád?

Bod 6 - dobré skutky - myslím, že v tom křesťani nejsou jednotní, někteří tvrdili to, co říkáš, jiní zase říkali, že na dobrých skutcích záleží, a občas se o to servali jak koně.
To vaše pojetí je mi v tomhle bodě taky sympatické - čím víc špatných věcí se dopustím, tím víc bych to měla kompenzovat těmi dobrými.

Bod 7 - tam mám problém s oběma verzemi. Jednak si myslím, že u křesťanů na to nestačí jen uvěřit v Ježíše (a pak celý život vesele hřešit s tím, že mi bude stejně odpuštěno), a že tam mají také formulku, že to je prostě mimo lidské možnosti pochopit, jak Bůh s námi naloží, koho potrestá a komu odpustí.
U vás "Buh odpousti, komu chce a tresta, koho chce." - mi to připadá trochu demotivační - jako proč se mám snažit konat dobré skutky, když to stejně nemám jisté. Ale pokud je to myšlené tak, že jenom Bůh vidí do srdce lidí a do jejich úmyslů, takže třeba vidí, že někdo, kdo mně se navenek jeví jako lump a hříšník největší, měl přeci jen nějaké dobré myšlenky, tak to chápu a připadá mi to podobné jako u těch křesťanů.