Hani, já nastoupila do nové firmy s dětmi 2,5 a 5 let. Musím říct, že jsem se do práce těšila, jsem vš, jazyky umím, práce mě vždycky bavila a tahle nová "super" práce (a super podmínky) byla fakt terno. Taky jsem ekonom.
Brzo mě přešel smích. Nestíhala jsem ani v práci, ani doma - běžela jsem dříve domu, abych stihla alespoň trochu děti, což mi moje nové kolegyně dávaly náležitě "sežrat". Byl to téměř dva roky trvající stresy, ze kterých se mi nedařilo vymanit - já to přece nevzdám, že? Vždycky jsem byla "ledoborec", a vzdávání není v mým slovníku. Bylo to pro mě pekelný období, všude napůl, unavená, pořád jsem před sebou něco tlačila, šéfová ambiciózní třicítka s nulovejma životníma zkušenostma, doma rozestavěnej barák, snaživej a pak i nervózní manžel, děti a domácnost občas... A pak jsem otěhotněla. Nějak jsem to doklepala a s novým mimčem se zastavila. A oddechla si.
Za mě - já už bych do tohohle tempa nešla. Teď mám roční mimčo, nabídli mi práci na 0,2 úvazku z domova (mám novou šéfovou a ta je skvělá) a já si fakt užívam. Absolutně nevim, co bude, ale vim jedno - nebudu dělat s mrňatama na plněj úvazek (pokud nebudu "chcípat" hlady, což snad nebudu). A taky jakmile bude stresující a ambiciózní šéfová, řeknu si: tohle neni pro mě, ať se stresujou jiní a budu se snažit najít něco jinýho.
Tzn. já bych na tvém místě zkusila menší úvazek a hlavně si promluvit v práci se šéfama a když nic nezabere, tak vydržet a pomaloučku si hledat něco míň stresovýho. Asi nejhorší si bude přiznat (u mě to tak bylo), že tohle nechci a nebudu zvládat a podle toho jednat. Udělej si priority a hlavně když nejde o život, jde o h.... Nejdůležitější jsi ty a rodina.