Aido,

jasně že normální lidi se na věcech domlouvají, ale normální lidi se domluví kdekoli na světě a nepotřebují na to žádné zákony.

Ale lámání chleba nastane právě u toho, když to neklape a je to "kdo s koho". Třeba když si muž nepřeje, aby žena studovala, ne proto, že by to znamenalo, že většina péče o děti padne na něho a on má pocit, že by to spolu s hmotným zajišťováním rodinu už nezvládl, ale proto, že má komplex méněcennosti z toho, že by manželka měla být vzdělanější než on (v naší kultuře ne tak úplně neběžná situace).

Jak toto řeší islám? U nás se ta žena v takové situaci může na názor toho muže vykašlat. Je pravda, že budou mít doma dusno, ale nikdo jí to NEZAKÁŽE. Což pro sebe považuji za podstatné, jako takovou pojistku, když si někdo vezme vola, že mu nemusí být nadosmrti podřízen.

Mimochodem, v pořádku by mi nepřipadalo, kdyby totéž (budu lékařem na směny a Ty mi do toho nemáš co kecat) řekl muž ženě za situace, kdy by ona už "nepřišla k hotovému" a znamenalo by to pro ni větší zátěž. Ptal by se muslim své manželky, respektive konzultoval by to s ní?