Přidat odpověď
Asi jsem divná, ale mně je milejší, když k mému dítěti bude někdo přistupovat jako k "nevychovanci" než aby ho litovali a umetali mu cestičku kvůli nějaké diagnóze.
Nedovedu si představit, jak se někde ve dvaceti, třiceti letech ohání nějakým papírem třeba v zaměstnání. Teď nemluvím o poruchách, které víceméně předpokládají, že dítě nikdy úplně samostatný nebude.
V generaci našich rodičů "nebyli" žádní autisti ani děti s LMD nebo ADHD. Dítě, za který cokoli vyřizovali rodiče a mělo nějaký "úlevy" bylo obvykle neoblíbený v kolektivu (aspoň za mého dětství to tak bylo: agilní rodič - "mazánek" - srandy pytel). A někdy si říkám: Ty jo, jak asi budou žít "integrovaný" děti, který jsou agresivní, neschopný respektovat pravidla, které mají asistenta proto, že "tohle dělat nebudou", až jim bude těch dvacet nebo třicet? Přemýšlí nad tím jejich rodiče vůbec? OK, agresivní dítě s nevyzpytatelnou povahou má intelekt dostačující na to, aby vychodilo ZŠ, třeba i SŠ... a co sakra bude potom?
Představuju si, jak takhle přijdu na návštěvu k mladejm, až mi bude třeba šedesát, a snacha přijde domů s roztrhanou halenkou a rozseknutým rtem se slovy: "To víte, babi, my máme v práci kolegyni, která je trochu agresivní, ale ona za to nemůže, má takovou diagnózu. Dneska jsem jí nechtěně přemístila papíry z levý hromádky do pravý a ona dostala záchvat, tak po mně hodila děrovačku a trochu jsme se popraly. Ale to nic, to je v pořádku, protože ona tu práci jinak zvládá a přece nebude někde pod dohledem dělat kartáče, když má maturitu." Načež volá syn a omlouvá se: "Promiň, mami, dneska přijdu z práce dýl, my máme kolegu, kterej je jinak úplně OK, hrozně chytrej kluk, ví to hrozně moc o rozmnožování pakobylek, ale má nějakou diagnózu a dneska ve dvě řekl, že to, co po něm šéf chce dělat nebude a půjde radši na golf, tak to musíme dodělat za něj. To přece chápeš, ne?"
Předchozí