Pawllo, já myslím, že je to individuální záležitost, ale spíš s tebou nesouhlasím. Starší syn má diagnostikovaný AS, na prvním stupni ZŠ na dvou školách o tom věděli vždy učitelé a nikdy neměl problém, byli k němu tolerantní a opravdu brali ohledy. Na osmiletém gymnáziu jsem si řekla, že to zkusím bez informací, ať má šanci se zařadit bez nálepky, úlevy v učení by se mu sice malé hodily, ale dokud to zvládá do občasných, opravdu vyjímečných trojek, tak nevidím problém ani důvod o nějaké úlevy žádat. Takže jsem nic nenahlásila a během primy si mě zavolala třídní, že syna pozoruje a i děti že za ní chodí, že je "jiný", tak jsem šla s pravdou ven a ona na to, že si to myslela. Vůči dětem se nic nezměnilo, domluvily jsme se, že jim zatím nic říkat nebudeme, ale vidím, že je dobře, že to třídní ví, protože i ty děti teď dokáže lépe ovlivnit a zpracovat.

Naproti tomu mladší syn nemá žádnou potvrzenou diagnózu (kromě nadprůměrného IQ) a má takové problémy ve škole, že si to stěží někdo umí představit. Protože u učitelů, když nemá na své chování papír, musí nutně zapadat do průměru a být bezproblémový.

Takže já jednoznačně pro určení diagnózy jsem, i když bych byla radši, kdyby lidi začali brát děti s jakýmsi nadhledem a tolerantněji. Je strašně jednoduché říct "to dítě je nevychované, to to musí doma vypadat", slyším to každou chvíli na různé děti a v duchu, ale někdy i nahlas říkám "chtěla byc vás vidět na místě těch rodičů".