S první integrací postiženého dítěte jsem se setkala už za totality. Mladší brácha měl jednoho postiženého spolužáka. Kluk měl výrazné problémy s chováním. Netuším jakou měl diagnozu, ale měl dobré dny, kdy byl naprosto v pohodě(velice dobře se učil) a špatné dny, kdy se třeba jenom vykřikoval zvířecí zvuky nebo lítal po třídě a předváděl slona, občas se počůral,apod. Kluk měl štěstí, že chodil do malé vesnické školy, kde se všichni znali, jeho maminka byla učitelka, která vlastně byla ve škole hlavně proto, aby na něho dávala pozor a korigovala jeho excesy(měla ve škole jenom hodně malej úvazek), děti si zvykly. Když se máma ptala bráchy co bylo ve škole, tak často říkal dobrý, akorát Honzik měl zase svůj den. Ale v pohodě to fungovalo. Problém nastal až když Honza dospěl do puberty a neuměl zvládnout svoji sexualitu. To už ho nezvládala ani máma. Spolužačky obtěžoval takovým způsobem, že se jejich rodiče postarali o to, aby ze školy odešel.