Přišlo by mi to normální, i mým dětem. Máme tu výhodu, že bydlíme na sídlišti, kde je několik speciálně upravených paneláků pro vozíčkáře, takže denně na procházce potkáváme spoustu vozíků, mentálně postižených lidí nebo lidí nějakým způsobem znetvořených. Děti se zeptají co tomu člověku je, já odpovím, a tím to pro ně hasne.

Jsou na postižené lidi zvyklé, často i jezdíme "vozíčkovým" autobusem, speciální linkou pro handicapované, těhotné a matky s dětmi do 3 let. Jezdím s ní ráda, sice jede jen několikrát za den, jízdní řád až tak nedodržuje a trvá to delší dobu než jet metrem, ale zase na druhou stranu se nikde nemačká, řidič mi pomůže s kočárem, je tam taková domácí atmosféra, pravidelní cestující se znají a povídají si.