S manželem už jsme se kdysi shodli (když jsem nemohla otěhotnět), že bychom si dítě adoptovali. Nakonec se podařilo a máme krásnou dceru, které jsou už přes 2 roky.
Nicméně mne adopce nebo pěstounská péče nepustila a velmi o tom začínám zase uvažovat. Přemýšlíme o trošku starším dítěti, tak 3+. Ne, že bych nechtěla už miminko, ale říkám si, že by nebylo fér o něj usilovat, když jsou rodiny, které děti mít nemohou vůbec a na maminko čekají.
A teď k mému problému.
Napdlo mne pár, dle mého názoru, velmi zásadních otázek.
"Jsem schopná adoptivní dítě milovat stejně jako to svoje - biologické? Nebudu mezi nimi dělat rozdíly a jsem schopná se mu obětovat stejně jako vlastnímu? Nebo ho naopak nebudu protěžovat, protože to v životě už mělo i tak dost těžké?"

Osobně si myslím, že toho schopná jsem. Ale nikdy jsem v takové situaci nebyla a je to velké rozhodnutí, které bude mít dopad na život mnoha lidí.

Proto by mne zajímly vaše pocity, názory, myšlenky, když jste chtěli dítko z DD. Měli nebo to máte podobně. Nebo jsem nesoudná a neměla bych o tom vůbec uvažovat, pokud mám takové otázky...

Moc děkuji