A nemůže to být tím, že to syna přestalo bavit? Náš najstarší kdysi sám doma zkoušel hrát na harmoniku, chtěl se naučit, našli jsme mu tedy učitele a fungovalo to necelé dva roky. Postupně ho přestalo bavit doma cvičit, nepostupoval dál, nechal harmoniku celé dny stát bez povšimnutí. Už se nenaučil. Později něco okoukal na klavír a je schopný si pro radost zahrát, když chce.
A nejmladší hrával na klávesy doma už od školky, moc chtěl umět hrát, tedy jsme ho přihlásili do ZUŠky. Po roce by to býval vzdal, ale to bylo opravdu učitelkou, nebyla schopná ho naučit za celý rok ani jednu skladbu. Změnili jsme tedy školu a jeho zájem se rozjel znovu. Ale teď po dvou a půl letech se zas musí do cvičení honit, postupně zájem upadá. Občas si něco sám složí a pak si to hraje, ale to povinné ho taky nebere. Jenže když vím, že v něm ten talent dřímá, motivuju ho k hraní, bylo by škoda ho podporovat v nezájmu. Nevím co bude dál, takové stavy přijdou na většinu dětí, třeba to nakonec neustojíme a vzdáme, ale dokud to jen trochu půjde z něj něco vyždímat, budu ho u klavíru držet. Má velmi dobrou učitelku, která mi sama vyprávěla, jak stejné potíže měla s dcerou. Taky přišla doba, kdy nechtěla hrát, nebavilo ji to, musela se do toho přímo tlačit. Dnes je dospělá a díky rodičovské neústupnosti skvěle hraje a je jim za to vděčná.
Těžko říct, jaká je příčina nezájmu u vás, ale jak píšu, u většiny dětí je to normální průběh.