Jani,
můj přítel, se kterým jsem se rozhodla žít, mi také se vším pomáhá - když vařím, najednou slyším, že pere pračka, najednou někdo vytírá, večer se učí s mou malou a nebo s ní hraje hru. Krom toho má své zájmy, své kamarády a práci na směny. Když byla malá nemocná, celý den se jí věnovalo, zatímco já byla v práci (on šel třeba na noční). Nakupujeme na střídačku a couráme spolu po obchodech, poprvé mi někdo říká, jak se mu na mě nco líbí nebo zase tohle ne, to k tobě nejde.. :) Je to milé a já na to nikdy nebyla zvyklá. Máme pak logicky více společného času a můžeme třeba na procházku a nebo do kina...
Vždycky si vzpomenu na manžela - já celý víkend třeba vařila, on v lehátku před domem s povinným lahváčem vedle sebe, pak se uráčil naobědvat, zkritizoval, že jsem to přesolila, počkal, až sklidím se stolu a umyji nádobí - pak se mu chtělo na procházku - aaaa - děti, ta máma je hrozná, zase i jde lehnout ani na procházku nejde, byla by jen doma, chápete to? venku je tak krásně a ona je pořád jenom zalezlá....
Manžel se stále diví, že jsem odešla. Prý co jsem ti udělal? hm, nechtěla jsem tak už žít, nebyl to život. Teď vidím ten rozdíl a kontrast. Odešla jsem.. připadala jsem sijako slepý kotě - jen jsem věděla, že z toho musím pryč.. a teď si teprve uvědomuji proč...
Partnerka mě tedy nenapadla, přiznám se :) - ale říkám, proč ne, když to funguje? :)