Tak nejdřív ze všeho spoléhám na sebe,protože ne nadarmo se říká,že nejlepší pomoc člověk najde na konci svého ramene. Potom na svoje blízké a zcela nepokrytě přiznávám,že v nouzi zkusím oslovit i toho boha o jehož existenci nejsem tak úplně přesvědčena.
Když mi bylo nejhůř v životě,protože mi velmi vážně onemocněl manžel a prognóza byla víc,než-li nepříznivá prosila jsem i boha,aby se uzdravil.
Nejsem k víře vedená nicméně myslím,že každý slušný člověk stejně +- žije podle desatera. Do kostela občas zajdu. Ne se tam modlit,protože to ani správně neumím i když nějaké náboženské motlitby znám,ale jenom tak posedět a urovnat myšlenky. Oblíbený kostel je kostel Sv. Ignáce na Karlově náměstí. Ten mám spojený s dětstvím,kdy můj táta pracoval nedaleko a já tam chodila.