Tylity neblázni, děti by tě přeci nezavrhly kvůli tomu, že jsi opustila jejich otce!!! Zvlášť když už jsou dospělé, já se přiznám, že jsme to tedy nejdřív probrala s nimi, než jsem to řekla manželovi, ale u nás to je o to těžší, že můj nový partner je žena, takže pro děti pubertálního a předpubertálního věku je to dost velký zásah do jejich společenského života. A vidíš, zvládly to dobře, nejdřív dělaly trochu tajnosti mezi kamarády, ale za pár týdnů už to věděly jejich nej-kámoši a teď jsme ve fázi, kdy kamarádka té starší(15let)závidí naší Vendy její "maminky" a tátu, protože doma má sice komplet rodinu i s malým 1,5 letým bráchou, ale byla s námi týden na horách a zjistila, že na sebe nemluvíme sprostě, nekřičíme, nesrážíme děti větama typu " stejně z tebe nic nebude, jsi nula"(ta holčina měla teď v pololetí devítky samé jedničky!!!), pomáháme dětem s úkoly, když nás požádají,povídáme si s nimi,chystáme jim svačiny(dle mě normální, u nich sci-fi)atd. Tak nevím co je lepší, tzv.normální rodina, kam se dítě po týdnu na horách nechce vrátit(přemlouvala mě, abych jela zpátky domů po dálnici 60km/h, abychom tam nebyli tak brzy)a ani nemá potřebu během té doby domů jedinkrát zatelefonovat(pro ilustraci moje panenky mi volají asi tak 5x denně)nebo "neúplná" rodina, kde jsou všichni spokojení?! Moje volba je jasná. Promluv si s velkými dětmi upřímně o svých pocitech vedle jejich táty, nezkresluj, vypověz jim vše tak, jak jsi to cítila, klidně to i obreč, ať pochopí z čeho jsi utekla a v čem jsi kvůli nim léta žila. Přeci nejsou bez citu, aby tě nepochopily.