Kazuistika jedna:

Jsem věřící, chodím každou neděli do kostela, chodím k přijímání, ke zpovědi, modlím se, taktéž manžel, máme dvě děti.
Sem tam jsme z dětí vynervovaní a už to neunesem. Asi dvakrát jsme se s manželem poprali, vždy jsme toho velmi litovali, šli ke zpovědi a snažili se to už nedělat. Když to jakž takž jde, tak se vydržíme chovat k sobě slušně, když máme velké potíže, jsme na sebe někdy hnusný, mluvíme sprostě. Skoro hned ale toho litujeme, omlouváme se, že jsme vynervovaní a snažíme se, aby se to neopakovalo. Já dokonce využívám odborné pomoci a užívám léky.

Kazuistika dvě:

Moje kamarádka a její přítel jsou velmi hodní. Nejsou pokřtění. Žijí velmi cnostným životem. Nebijí se, jsou na sebe slušný. Dokážou se ovládnout. V Boha vůbec nevěří, znamená to pro ně něco jako pro nás řečtí bohové. Zde na zemi však žijí na rozdíl od nás velmi slušný život.

Chtěla jsem moc poprosit o názor na tyto dvě kazuistiky, které se týkají bezprostředně mě. Protože jsem manželka z kazuistiky číslo jedna.