Nevěřím tomu, že děti vyrůstající v rodině, v níž se odehrávalo psychické týrání jednoho z partnerů, mohou vyrůst bez poškození. Možná zdánlivě a na povrchu...ale viděné vzorce jednání a vztahů se do dětí hluboce zapisují a je jen otázkou času v jaké oblasti a kde se zranění z původní rodiny ukáže. Opravdu se mi nechce věřit, že by v takových podmínkách rostoucí děti měly stejný postoj k sobě samým, ke svým rodičům, k partnerství, ke vztahům jako takovým, stejné preference ve svém jednání apod. jako děti vyrůstající v harmonickém prostředí. Ne že by to všechno nebylo velmi individuálně nastavené i u dětí vyrůstajících bez této zátěže - ale dětství prožité v atmosféře týrání není z mého pohledu přijatelnou obětí na oltář nové harmonie ve vztahu po 15 letech. To nejdůležitější období raného dětství už harmonie po letech nenapraví. A děti jsou vnímavé - pochybují, že by si týrání jednoho z rodičů nevšimly.
Ale to jsou hodně složité situace, které nemají žádné dobré řešení - obě možnosti (setrvat či odejít) s sebou nesou zranění a bolest - je jen otázka, které menší. Nejsem přesvědčená o tom, že soužití s otcem tyranem je menším zlem...ani že by se k tomuto postupu dalo paušálně radit jako k tomu lepšímu.