Já tedy ještě rozvedená nejsem, ale už rok žijeme odděleně,rozvod je na spadnutí(čekali jsme na majetkové vypořádání) takže tak trochu vím o čem to je. Musím říct, že mě občas také přepadají výčitky svědomí, že je sám(také nikdy neměl kamarády, jen známé), že vlastně není tak zlej, špatně snáším fotky kompletních rodinek... Ale stačí maličkost, vzpomínka na dusno, které se doma roztáhlo do všech koutů sotva vešel do dveří... na děti, které se okamžitě stahovaly do svého pokoje, jak vrzly dveře, když přišel domů... Stále jsem to hrnula před sebou( je třeba zachovat rodinu pro děti)až mi jednoho dne došlo (když děti již po sté zajásaly, že tatínek dnes nepřijde domů),že ony s ním nejsou šťastné, že na ně zbytečně křičí,dusí,buzeruje,shazuje... A tak jsem to rozštípla a NELITUJI!!!! Mám úžasnou novou rodinu i když v trochu neobvyklém složení a těším se z každého dne a každého úsměvu mých nyní konečně spokojených dětí! Paradoxně se i jejich vztah s tátou véélmi vylepšil, zkrátka jsou mu vzácnější a 1x za 14 dní nemá potřebu je dusit a shazovat jim sebevědomí, ale snaží se si je užít. Přeji Ti, abys vše zvádla co nejlíp a bez zbytečných šrámů na duši!