Tylity, přeju ti hodně síly. Je úplně normální, že máš strach. Taky sem ho měla. Nevěděla sem vůbec kudy kam, z jakýho konce začít předělávat život, tolik věcí sem musela uspořádat a změnit, vyřešit a všechno na mě padalo. Bála sem se, cítila sem se sama, a říkala sem si, sakra, proč já, to sem si nemohla najít nikoho normálního, a celý život normálně fungovat? Nejdřív sem se vztekala, pak sem se litovala, bála sem se, ale někde mezitím sem sebrala sílu řešit ty věci, který se řešit musely (bytová situace, hlídání dcerky, zaměstnání). Bylo to období pěkně hnusný. Do toho samozřejmě pochybnosti, jestli dělám správně a do toho se bývalej imrvére litoval, pak vyhrožoval... ale teď, na konci procesu, kdy mám život vyřešenej, všechno šlape v pohodě, a můžu se podívat bez obav trochu do budoucna, tak toho nelituju vůbec. Ani trochu. Teď mě čeká další soudní stání kvůli rozvodu, a už se nemůžu dočkat, až to bude za mnou, až udělám tu definitivní tečku.
Chce to hodně síly, a bůhví kde ji berem, ale vždycky přijde, tomu věř
Mě drželo nad hladinou, že sem si představila den, kdy budu sedět s dcerou někde venku na slunku, bude mi dobře a budu spokojená s tím, jak sem všechno vyřešila, a jak je všechno za nama a jak pěkný život máme. Téhle vize sem se držela jak klíště, když bylo fakt nejhůř, a pomohlo mi to.