Zatím veškeré rady v mé situaci byly jednozančné - odejít, rozvést se. Ano, odešla jsem, ulevilo se mi a je mi dobře. Ale teď je třeba to ještě dořešit - tedy rozvod. Dcera mi k tomu řekla - "mami, dobře, žij si jinde, po svém, nakonec to i pochopím, táta se k tobě vždycky hezky nechoval, ale probůh, nerozváděj se s ním, nenič ho, není na tom teď ani zdravotně dobře - vyšší tlak...." Prožila jsem s ním moc let, je mi ho líto, ale dál se prostě již obětovat nechci, a k tomu patří i ten rozvod - jinak se minulosti nezbavím. Zatím mi každý říkal - ano, rozveď se, uvidíš, bude dobře. I sama to tak vnímám, ale mám pocit, že zatím na to nemám sílu, jsem pořád plná strachu.
Zajímalo by mě ale, jestli tu je někdo, kdo má i negativní zkušenosti - tedy opačné, kdo se rozvedl a dnes si říká, neměl(a) jsem to dělat, udělala jsem chybu. Prosím, jak je to u vás, litujete někdy rozvodu? Jak byste odnotili ten krok - "rozvod" s odstupem času?