A taky to na rozdíl od Tebe možná celé vnímám trochu jinak, protože stav "jsem ráda těhotná, je mi fajn" neznám, moje těhotenství jsou doslova řehole. Normální lidi mají v prvním trimestru ranní nevolnosti. U mně pocit hrozné nevolnosti trvá veškerý bdělý čas tak do sedmého měsíce, poruchy spánku, vyčerpaná a unavená jsem jak horník po šichtě, no utrpení. Ty nevolnosti jsou stav, kdy je mi tak zle jak mi nikdy nebylo ani po alkoholu v kocovině a několik měsíců z toho není úniku.
Přesto si nedovedu představit, že bych tohle pro svoje děti nebyla ochotná udělat (nebavíme se o neschopnosti donosit ale o neochotě). Přišlo by mi to vůči dětem jako sobectví. Takový jakoby "jsem na vás zvědavá jenom pokud s váma nejsou žádný potíže. Jakmile hrozí nepříjemnosti, dlabu na vás a zaplatím si cizí osobě ať se o vás postará".