Ano, tohle si uvědomujeme moc dobře. Coby členi církve odmítané komunisty naši rodičové stejně jako my děti jsme zažívali pro jiné nepoznané... Hlídky u modliteben, uplácení členů v našich řadách, aby donášeli na spolubratry... Někteří v kriminálech, protože odmítali v den sváteční sloužit v armádě; někteří odmítali střílet do lidí atd.
Ale divný je, že často na tuto dobu vzpomínáme spíš v tom, že tahle doba nás nutila více držet při sobě a více jsme možná i spoléhali na Boha. Scházeli jsme se ve skromných podmínkách a vážili jsme si toho tak nějak všichni víc. Ale prostě mělo to dvě strany mince a komunismus bych nechtěla zpátky ani za zlaté prase