Syn (2 roky a měsíc, dcera měsíc) mě zavřel na balkoně. Březen, teplota kolem nuly. 3. patro, dole nikde nikdo. Telefon jsem u sebe neměla, muž byl navíc na služebce min. hodinu a půl daleko. Mimino už dost urputně řvalo a okno nešlo rozbít ani betonovým stojanem od slunečníku... inu, poněkud prekérní situace .

On to chudák nemyslel zle, chtěl za mnou a všechny dveře v bytě se otevírají stiskem kliky, jen ty balkonové jsou vlastně okno a takhle se zavřou. A on tam nedošáhl, aby je zase otevřel.

Nevím, jak dlouho trvalo, než se na ulici objevil pán, kterého jsem zalarmovala, ať se zkusí dostat k nám do domu a zazvonit z chodby, že mu syn snad otevře. Mezitím jsem úspěšně vygestikulovala "běž do koupelny, přines si stupínek, vylez na stupínek a otoč klikou nahoru", takže jsme to nakonec zvládli. Teď se tomu smějem (kluk se na mě chodil dívat jak na zvířátko v teráriu, dělal na mě ťuk ťuk a pá pá... ), ale v té (nevím jak dlouhé) chvíli mi bylo docela úzko...