Když jsem léta nemohla otěhotnět, v nejhlubším zoufalství jsem strávila hodně nocí zhroucená na ledových dlaždičkách v koupelně a říkala jsem Bohu: "CO z toho máš? Buď mi dej to dítě, nebo mi umožni nějaké vychovávat třeba adoptované, nebo mi dej víc síly unést fakt neplodnosti...nebo cokoliv, do háje, jenom už mě nenech takhle trpět...K ČEMU to komu je?"

Otěhotněla jsem těsně předtím, než jsme se s manželem dohodli, že je to POSLEDNÍ pokus a jinak jdeme od sebe.
Půl roku po porodu jsme začali uvažovat o rozvodu (dnes jsem rozvedená).
Dítě nikdy nepoznalo láskyplný vztah mezi rodiči, jen hádky a naschvály stran exmanžela.
Nikdy jsem přesně nepochopila, proč teda tehdy "Bůh" nezasáhl jinak, mohla jsem dneska být šťastná s někým jiným a "tamto" dítě se nemuselo vůbec narodit (a mohlo se narodit do lepších podmínek)...