Tylity,

u nás nic moc hezkého nebylo...když jsme o tom přemýšlela zpětně,došla jsem k závěru,že mě manžel celou dobu vědomě/podvědomě trestal za to,že si mě vzal...
Navíc se snažil urvat pro sebe co sed alo,právě díky způsobu výchovy v původní rodině...Tudíž měl život postavený tak,že má právo brát plnými hrstmi,protože měl špatné dětství...S tím se dá ěnjaký čas operovat,ale ne pořád...Dospělý člověk se to snaží nějak zpracovat a jít dál,nedělá si z toho pomník...
Dítě se mě neptalo,protože jsme brečela pořád...potom šel manžel pracovat na druhý konec republiky a my měli měsíční manželství(přijel 1x za měsíc si vyprat)...samozřejmě si žil druhý život a normálně to na sebe řekl.Chtěl prý být fér.Ale on byl hlavně takový srab,že to nedokázal unést...a taky potřeboval ublížit...Sice se to dalo nějak prapodivně znova dohromady,šli jsme za ním do Čech,ale já s vědomím,že to dělám kvůli dítěti(úplně nesmyslně)a dala jsme sama sobě 2 roky.Buď a nebo...Všechno to vygradovalo tak,že mi zlomil v afektu ruku a to jsem pochopila,že tyhle ruce mě už nikdy nepohladí...A odešla jsme...zpět na druhý konec republiky.Kruh se uzavřel a i dkyž to nebylo za začátku vůbec jednoduché,zpětně musím říct,že se můj život začal ubírat k lepšímu...