Tylity držím ti palce a přeji ti hodně odvahy k tomu jít vlastní cestou. Věř že vím o čem tady píšeš. Já to vydržela o 10 let déle než ty.Někdo tady psal že vždy je chyba obou. Ano moje chyba a zřejmě i tvoje byla ta , že jsem stále omlouvala chyby partnera a všech okolo a nechávala jsem se stále více tlačit do kouta a pořád doufala - že snad pochopí že mi ubližuje. Konkrétně jeden příklad. Když jsem vyčítala že mně ani neoslovuje jménem tak mi bylo řečeno - až se budeš chovat jak máš tak tě budu oslovovat. A já opět brečela v koutě a věřila že snad bude líp. A tak běžel čas a já začala věřit, že jsem ta špatná já.Manžel vystudoval večerně střední školu a já se starala o domácnost, dítě, chodila do zaměstnání a plnila další manželské povinnosti. Zatím manžel dostudoval a šel si udělat kurz potápění - no jo jenomže my nemáme moře a já se přece nepotápím. Takže sám s kamarády stejného zaměření procestoval kromně číny všechny světadíly. No a já abych se nenudila tak jsem vytapetovala byt, vybourala starou vestavnou skříň ve které byla plíseň vše dala do pořádku. No a tak to pokračovalo až do doby kdy mi byla zjištěna rakovina dělohy. Když jsem se z toho vysekala tak se se mnou stala změna. Pochopila jsem že celý život žiju tak jak chtějí ostatní a ne tak jak chci já.Teď mi je 61 doma mám ještě 17 letého syna a dneska jsem podala žádost o rozvod. Žijeme už 1a půl roku oděleně a já začala studovat na konzervatoři malbu. Syn celý okřál a já konečně mám ráda sebe samu a nestydím se za to. Moc se omlouvám za tak dlouhý příspěvek, ale byla to reakce na to že je sobecké kvůli dětem trhat rodinu. Néééé sobecké je nechat je žít v rodině plné napětí, neúcty a. a citového chladu.