Zrovna dneska sem absolvovala rozvodový stání. Ničeho ale nelituji, udělala jsem dobře. Život bez chlapa je krutý, svět je konstruovaný pro dvojice. Nechápu jak to dělají samoživitelky s více dětma, to musí být fakt brutální. Stal se ze mě takový robot, železná lady, ztratila jsem zbytky všech iluzí a poslední zbytky naivity. Stal se ze mě tvrďák, jako když vyleze ženská po x letech z basy. Jet naplno, nikde nepolevit, všechno zařídit, sama. Ostatní se radují ze života, prostě ho žijí, a já su furt v pozoru, jako voják, pořád ve střehu. Dívám se do zrcadla a říkám si, že sem musela hrozně zestárnout, připadám si na sto let. Přesto nelituju ničeho. Mám skvělou dceru, děláme spoustu bezva věcí, ráda s ní trávím čas. Dělám pro ni první poslední, až su strhaná jak stará tapeta, ale pak si říkám, co kdybych to neměla pro koho dělat? To by teprv byla katastrofa. Dneska mi donesla papír s nápisem Miluji tě, mami. A to je potom teprv něco, s chlapem nebo bez chlapa, můj život je boží. Mám štěstí, že mám v životě spoustu světlých stránek, práci a kamarády, rodiče, kteří pomůžou. A hlavně kolem sebe mám neustále lidi, kteří se o nás zajímají, fandí mi, jsou tu se mnou a pomůžou. To mi pomohlo ze všeho nejvíc, a pro ně, a pro dcerku, tady chci být, a to je pro mě základ, než se úplně zvednu. Až se to všechno ustálí, bude jenom líp, tomu věřím