Maus, můj otec vždycky hodně pil, ale nikdy nás nebil, neponižoval a podobně. Nicméně to stačilo k tomu, aby máma skončila na antidepresivech, roky ho živí atd. Jako menší jsem ho taky vždycky zbožňovala a snažila se mu "pomáhat", ale už někdy v patnácti šestnácti jsem mámu prosila, aby se rozvedla - hlavně kvůli ní a jejímu zkaženému životu. Začala jsem věci víc chápat a dívat se na ně jinak. Ona od něj nikdy neodešla "kvůli nám" - samozřejmě to bylo hlavně kvůli tomu, že neměla dost síly.
Být tebou, zajdu někam za odborníkem - psychologem nebo manželských poradcem a ještě to s ním proberu.
Jak vnímá tvůj syn vaše neshody? Myslíš, že je nevidí?