Dobrý den, ráda bych znala Váš názor. S přítelem jsme spolu cca 9 let, 7 spolu bydlíme. Máme dvě děti. Skoro před třemi lety začal přítel "lovit" slečny. Když jsem si byla jistá, že se něco děje a zeptala se, tak zapíral, zapíral - trvalo to téměř půl roku. Pak jsem to již začala řešit, svěření dcery do péče, stěhovaní atd. Přítel obrátil, přiznal se i dalším úletům :/ a že by chtěl vše vrátit zpátky, že si uvědomil, o co by přišel. Brala jsem to tak, že se potřeboval vyblbnout a že třeba už opravdu "dospěl".Vše jsme si vyříkali, dostal další šanci. Přestěhovali jsme se do nového, narodilo se nám mimčo - idylka. Partner se tedy hodně věnoval svým koníčkům a nechával tak nějak všechno na mě, ale nevadilo mi to, popřípadě jsem se ozvala. Až z ničeho nic před půl rokem další zásah a vše nanovo. Dohodli jsme se na alimentech, bydlení atd. Dohoda zněla, že já s dětmi zůstaneme bydlet tam co doposud a on se do pul roku odstehuje. Peníze pro něj nebyly problém, přispívá nám víc, než je běžné. Od té doby, co znovu praskly jeho zálety, funguje v rodině na 150 procent. Věnuje se dětem, dělá pro nás první poslední, téměř každý večer je doma. Komunikace mezi námi je bezproblémů, podnikáme rodinné akce..... Snažila jsem se to vše vydržet než se odstěhuje, že to bude jednodušší pro mě i pro děti, než mít doma "dusno". Ale je to náročné, když vidím, jak by to mohlo normálně fungovat a ta situace je prostě "psycho".

Během posledních pár dní mi několik lidí řeklo, že je fajn, že jsme to dali opět dohromady, že je vidět, že jsme zase štastní :/ O víkendu už jsem to nevydržela a zeptala se ho, jaký je cíl jeho chování. Proč na jednu stranu rozbil rodinu, ale na druhou stranu pro nás dělá první poslední. On nechápe, že je to pro mě těžké, vidět, že to vlastně u nás funguje lépe, než v kterékoliv jiné rodině. Že to pro děti bude o to větší šok, když se jim maximálně věnuje a za dva měsíce se odstěhuje. On to bere tak, že není nic divného na tom, že budeme i nadále trávit čas jako rodina. Že se stěhováním počítá, ale stejně má v plánu trávit společně víkendy s dětmi. Že můžeme být přece kamarádi...... On ze mě dělá tu špatnou, která nechce dopřát dětem oba rodiče. S dětmi se může vídat kdykoliv chce, ale na druhou stranu nechci, aby děti měly jako vzor tento "pseudovztah". Že spolu máma s tátou normálně vycházejí, mají si o čem povídat, mají společné koníčky...... ale protože tatínkovi chybí počáteční zamilovanost (to je jeho důvod, proč skončil náš vztah), tak to nemá budoucnost (jeho slova).

Už jsem přemýšlela, jestli nemá nějaké psychické problémy.... Protože mi to celé přijde postavené na hlavu, co si o tom myslíte? Jak mu vysvětlit, že tohle fakt není normální? Je pravda, že finančně přispívá o hodně více než je obvyklé, ale to přece není všechno....