Tyntily
je vážně složitější, s manželem jsme 14 let.... měli jsme krásné manželství, máme 6 letého kluka.... a vlastně jeho narozením to začalo :-(
Když byl malýmu rok, manželovi zjistili těžkou nevyléčitelnou nemoc...manžel se uzavřel do sebe, pak se začal chovat jako kdyby jeho dny byli poslední, každý týden diskotéka a pod. To jsme překonali, za rok přišla další rána... bratr měl těžkou autonehodu, je od té doby jen ležící, nemluví, nechodí.... to jsem se pro změnu uzavřela do sebe já... manžel mi neuměl být oporou... ale opět jsme to překonali, jenže za rok jsme se dozvěděli že náš milovaný syn je sluchově postižený :-( to už byla rána, která zasáhla nás oba.... já se ztáhla do sebe, manžel taky a začali jsme jen vedle sebe žít, nehádali jsme se, ale taky spolu o problémech nemluvili.... nakonec to dopadlo tak že jsi manžel našel milenku, tak jsem ho místo vysvětlení vyhodila z bytu, řvala na něj ty nejhorší slova.... Po čase jsem se na to koukla s čistou hlavou a vzala manžela zpět, sice komunikace vázla ale byli jsme štastný.... no a já nakonec podlehla muži který mě po dobu manželový nepřítomnosti utěšoval, rozebíral se mnou moje starosti... byl to úlet na jednu noc.... Manžel na to přišel, zuřil... odstěhoval se do pronájmu a dohodli jsme se že to takhle zatím necháme.... i když jsme spolu nebydleli, stýkali jsme se, byli spolu na dovolené.... já ale takhle dál žít nemohla tak jsem po třech měsících podala žádost, manžel mi psal ať to nedělám, ať mu dám čas, že mi musí opět začít věřit... teď vím že to byla chyba, máme se rádi... jen ta komunikace vázne :-(