Mame vekovy rozdil presne ctyri roky, chteli jsme to tak a je to super. Starsi uz je rozumny /je mu sest/, da se s nim mluvit a chape napriklad to, ze kdyz ted pocka a ja rychle obstaram a uspim jeho sestru, budu mit pak vic casu a klidu na nej, nez kdyz bude zlobit, takze se vse protahne a spat pujdou pak oba naraz a neuzije si vlastne chvili osamote s rodicem ani jeden. Stejne tak je to fajn i v tom, ze nezarli, na mimi se tesil a je jeji velky pomocnik, vyhraje si s ni, uci ji lumparny /dceri jsou ted dva/. Ona v nem vidi svuj velky vzor a zkousi si na nem, jak se chovat k chlapum, je velka legrace je pozorovat.
Mam kamaradku, ktera ma chlapecka presne o dva roky starsiho nez je nase dcera a kdyz je nekdy hlidam spolecne, je to celkem sila. A to se oba znaji, maji se radi, vidime se prakticky denne a ja jsem ho hlidavala pravidelne uz od jeho dvou tydnu. Spolecne vymysleji desny koniny, je docela honicka je uhlidat a jsem rada, kdyz vim, ze mi pak doma zbyde jen ona a nas syn. Jen mi to potvrzuje to, co jsem si myslela uz kdyz jsme planovali, v jakem odstupu bychom deti chteli, tj ze deti narozene kratce po sobe nejsou pro mne.