Ecim,

děkuji za upřímnost.

Není pochyb, že daná situace byla velice složitá a i dospělým dala "zahulit". A oni to pak "neustáli" ve vztahu k Tobě. Těžko jim to zas tak úplně vyčítat, protože asi měli dost co dělat se svými vlastními depresemi, ale když se situace uklidnila a bylo pravděpodobnější, že to dopadne dobře, tak už to asi trochu korigovat mohli a snad i měli.

Nicméně si stále myslím, že primárním problémem nebylo samo o sobě to, že byla maminka doma, ale spíš to "nastavení". Čistě technicky a při větším pochopení ze strany zbývajících zúčastněných (dohodě, kdyby jí byli přístupní, což asi nebyli) by asi nebylo tak úplně nemožné, abys přišla domů, zalezla k sobě do pokoje nebo do kouta a i když by někdo byl doma, zabýval by se něčím jiným a Tebou až tehdy, kdybys o to projevila zájem.

To, že Ti to velmi lezlo na nervy, naprosto chápu - sama jsem člověk s dost velkou potřebou samoty, a i když jsem doma a zrovna nemám žádnou práci, tak jsem schopna občas před svými dětmi prchat , a rozhodně z nich nepáčím detaily o jejich pobytu ve škole, protože si myslím, že když mi něco budou chtít říct, tak mi to řeknou, páčení je protivné pro obě strany.

Ohledně toho závěru - děkuji za účast. Možná je to zvláštní, ale já při těch vzpomínkách žádné rozlítostnění necítím, byl to kus mého života, který v tu chvíli nebyl jednoduchý, ale už je to pryč a vyplynulo z toho spousta věcí, které byly nakonec velmi pozitivní.

Stále se mi potvrzuje, i na tom, co píšeš, že není ani tak podstatné, co nás v životě potká, ale rozhodující je to, jak se k tomu postavíme my i naše okolí (teď myslím to s tím, že Ti ten někdo podsouval, že maminka je chudák a Ty jsi bezohledná). Také se k tomu dalo postavit třeba tak, že maminka je šťastná žena, protože přežila chorobu, na kterou jiní umírali, bylo jí dopřáno vidět vyrůstat své děti, dočkat se vnoučat, a byla schopna fungovat, sice omezeně, ale fungovat, a Ty jsi dítě s úplně normálními dětskými potřebami, které to má zatraceně těžké, protože se navíc ke svým starostem, které nejsou subjektivně o nic menší než starosti dospělého, musí bát o mámin život.

Možná kdyby to Tvé okolí tehdy bralo takto, necítila bys teď takovou hořkost.

To, co říkáš o té ženě v domácnosti, mi připadá hodně - až nepřiměřeně - nekompromisní. Jako bys chtěla "poslat dál" tu domnělou bezohlednost, kterou Ti předhazovala ta osoba, o které jsi mluvila. Já si přitom myslím, že to, že jsi nerezignovala na vlastní potřeby, žádná bezohlednost nebyla, stejně tak jako není bezohledné nepracovat, i když člověk může (i když já sama taky na to nejsem ten typ).