Ecim,

snažím se v tom rozebrat, a musím přiznat, že to ne zcela chápu. Myslím, že je tam kus, který jsi neřekla, a bez něho to nedává moc smysl.

Určitě ho z Tebe nechci páčit, jen upozornit na to, že bez něho je velmi pravděpodobné, že si to člověk vyloží úplně nějak jinak, než jak to bylo myšleno.

Napřed to vypadalo tak, že Tě dusila a protivná na Tebe byla maminka. Teď to zas vypadá, že naopak svou situaci zvládla nadstandardně, ani nebyla tou osobou, která nepracovala, ač by mohla. Možná měl blbé kecy otec, ale píšeš, že byl nefunkční, tak byl ten poslední, kdo by na ně měl nárok.

Podívej, moje maminka byla hodně nemocná asi rok, byla v nemocnici a domů jsme si ji brali jen na víkendy. A pamatuji si, že mě to "otravovalo" a měla jsem na ni trochu vztek - jen ležela v posteli a muselo se okolo ní chodit po špičkách, a byla jsem ráda, když jsme zase byli doma sami s tátou.

Přesto to není nic, za co bych se dnes styděla, myslím, že to byl přirozený způsob psychické obrany. Tím chci říct, že taková situace je pro dítě velká zátěž a nelze se divit negativním pocitům, které z toho má, zvláště když má třeba vnitřní zábrany, které mu našeptávají, že na záporné pocity vlastně ani nemá nárok. Nebo na řešení vlastních problémů, které se vůči tomu "velkému" zdají malicherné (ale musím přiznat, že tohle nebyl můj případ, takhle jsem to necítila).